Graduation a poslední dny....

O víkendu po skončení školy jsem byla s kamarádkou a jejíma rodičema na Cape Cod (slavný poloostrov jižně od Bostonu), kde měli rodinné setkání, a já jsem tam poprvé jedla mušle -není to tak nechutné jak to vypadá :-D

a nečekaně, po 3 hodinách v bazénu jsem se zase spálila :-D

V pondělí byl státní svátek, takže jsme tam ještě zůstali, a od úterka začal "senior week". V úterý jsme měli jet na pláž ale bylo škaredě, takže jsme jeli ve středu - celý seniorský ročník = asi 200 lidí

V pátek jsme jeli na dvouhodinový výlet lodí okolo Bostonu, museli jsme se slušně obléct, a i oběd nám tam dali :-)

No a v neděli byla samotná graduace. Měli jsme na ni zkoušky,

a byli jsme informováni o všem co přijde. před druhou hodinou se začli scházet rodiče a kamarádi do tělocvičny, a když už jich tam bylo tak moc že víc už ani byt nemohlo, začli jsme. Na hudbu orchestru jsme v párech abecedně vpohochovali dovnitř, všichni se posadili, kromě pár odvážlivců, kteří jsme se rozhodli
zpívat hymnu (aspoň mi něco dalo záminku se to konečně naučit :-)). První jsme řekli Přísahu vlajce Spojených Států Amerických, a potom - ještě když všichni stáli, jsme zazpívali první
sloku Star spangled banner, a po
potlesku jsme šli na svá abecení místa. Potom byly proslovy, paní ředitelky, prezidenta seniorského ročníku, pak se udělovaly různé ocenění v různých oborech (taky jsem jedno obdržela :-)).

Potom bylo asi hodinové rozdávání stipendií na školy - maličkých příspěvků k obrovskému ročnímu školnému na vysokých školách, a pak už nastalo to, proč jsme tam byli.

Volali nás abeceně na pódium, a my si převzali svou prázdnou koženou obálkou (po skončení obřadu jsme hábity vyměnili za opravdové diplomy), já jsem dostala Certifikát za roční splnění školní docházky na Americké škole. Potom p. ředitelka oficiálně představila Ročník 2010, my jsme vyhodili čapky do vzduchu, a bylo to.


Potom jsme co nejrychlejc vyšli z té tělocvičny, kde už bylo na uvaření a venku pak jsme se všichni se všema objímali a fotili....

A nakonec nesmí chybět ani fotka s rodinou :-)

Je tady známé, že studenti se po graduaci jdou někam napít ikdyž nesmí, aby to oslavili, a pak řídí, a každoročně tak plno lidí zemře... Proto školy většinou pořádají svoje povinné párty přímo ve škole, na kterou při vstupu musíme dýchat, a v průběhu nesmíme odejít. Naše začala v 9 hodin večer a byla až do 5 ráno. Nemyslela jsem si, že celou tu dobu to může být tak úžasné jak to bylo. Bylo tam samozřejmě jídlo, sladkosti, pití, všeho dostatek, a potom ty "atrakce".
Bylo to ve stylu filmů, takže jedna část byla třeba pravá blondýnka, potom Letopisy Narnie, potom Twilight, pak nějaký western....... Dostali jsme takové ty proužkované brýle přes které nejde skoro nic vidět, namalovali jsme si na ně různé barvy a oni to nechali roztéct a usušit, nechali jsme si vyrobit
klobouky z balónků, potom jsme si každý vzali šátek okolo krku,
korále, nechávali si nalakovat nehty (aj kluci), někteří malovat na obličej nebo nechat namalovat karikaturu, fotili jsme se jakože na "obálku časopisu", v programu to bylo napsané jako "Skoro slavní návrháři časopisů", nebo sme se fotili na malé klíčenky - těch mám asi 5, a ve westernové části jsme se si vybrali kostýmy, a nechali se vyfotit, a dali to buď do rámečku "hledaní", nebo do svatebního oznámení

Další atrakce byla elektický býk, na kterého jsem se vždycky bála, a byla jsem přesvědčená, že ani teď nepůjdu, ale přesvědčili mě, a po ptřekonání strachu to bylo i dobré! Poprvé jsem vydržela 7 sekund, po druhé 9 a po třetí 20! Jenom pro představu, rekord byl 68..... :-D


Potom jsme natáčeli videoklip, kde jsme si navlekli nějaké bundy a šátky, vybrali hudbu, a tancovali jsme na Lady Gaga- Telephone, a na DVD co jsme dostali je místo zeleného za náma pozadí jako bývalo ve starých videoklipech.




Potom nějaké věštění z karet, a zlatý hřeb večera bylo hypnotizování! Něco takového jsem eště neviděla.... Ten chlápek vybral asi 15 lidí co se přihlásili, a ti potom seděli na židlích čelem k nám, a dělali úplně všechno co jim řekl! Já jsem přišla trochu pozdějc, takže jsem neviděla začátek, ale byla jsem tam zbylou asi hodinu a půl, a to bych nikdy nevěřila že tohle jde s lidma udělat.... Vždycky jim řekl ať usnou, tak jim spadly hlavy, a potom třeba postupně pouštěl písničky, a označoval různé spící lidi, kteří na tu určitou písničku budou tancovat. Pak ty písničky pouštěl za sebou, a když to vypl, tak ti tančící lidi se zastavili, a jenom se zmateně dívali, tak on jim řekl ať si sednou....
Nebo jim řekl, ať na něho dělají bláznivé tváře, když se k nim otočí zády, a pak pověřil jednu holku - taky zhypnotizovanou, ať si stoupne před ně, a když to začnou dělat, tak ať na něho zavolá. Tak on se otočil, a ta holka začala postupně, první šeptem......Jim....Jim! Jim Jim!!! JIM!!! JIIIIIIM!!!!!! Se škodolibostí předškolního dítěte, které žaluje!
Nebo řekl jednomu klukovi, že má těsné kalhoty.... tak on si je začal vytahovat do všech stran, jako když by fakt měl malé kalhoty, a ten pán mu říkal že když přijde do středu pódia, a zeptá se slečny (kterou vyzval z publika, a která tam stála) jestli ho poklepe po rameni, tak to přestane. Ale s každým krokem jsou těšnější a těsnější... a on si je pořád tahal a popotahoval, a když se dokolíbal k ní -teď to bude dialog aby to bylo pochopitelnější (Kluk a Pán):
K- Poklepáš mě po rameni?
P- Zeptej se jí slušně
K- Poklepáš mě po rameni? Prosím?
P- Je to horší a horší....Řekni to vysokam hlasem!
K- (vysokým hlasem) Poklepáš mě prosím po rameni?
P- Řekni to ještě vyšším hlasem!
K- (skoro pištěl) Poklepáš mě prosím po rameni?
Tak nakonec ho poklepala po rameni a bylo vidět jak se mu ulevilo....
Hodně lidí je natáčelo když tancovali nebo dělali ty různé věci, a když to ti lidi viděli tak se strašně divili, protože si to fakt nepamatovali! Tak z toho mám asi největší zážitek....
Domů o čtvrt na šest ráno jsem přišla se všema těma věcma jako ty brýle, tričko které každému dali, se jmény všech studentů našeho ročníku, kartou s mojím jménem (na stěne byly všechny jména a navzájem jsme si psali vzkazy), kšiltovkou s nápisem Kája, fotkama, balónkama.... a o půl sedmé ráno jsem šla spát :-).



Minulý týden jsem spala u kámošek, šly jsme nakupovat, nebo jenom tak si povídaly, Alex spala u nás, viděla jsem biřmování její sestřenice v kostele, hru lacross - náš školní tým hraje o mistrovství státu, a v neděli byl náš poslední koncert se sborem Pro Musica....

Nervózní jsem byla už od rána, protože v nějakých písničkách jsme si nebyli 100%ně jistí, a to je pro mě důvod k panice... Ale s mladším sborem jsme to tak nějak zvládli, a se staršíma holkama taky :-)
Ale pak přišlo moje sólo, asi nejdelší sólo které jsem kdy měla, a k mojim nervům, že se mi nějaké tóny neozvou, mi přidávalo ještě to, že jsem na to měla jenom necelé dva týdny na naučení.
Kamarádka ze staršího sboru (na fotce vedle mě) mě chytla za loket jak si odcházela sednout, tak to mi pomohlo, když jsem tam zůstala stát sama a čekala na předehru ke skladbě Let the bright seraphim. Ale po pár taktech zpívání to ze mě jako zázrakem částečně spadlo, a já si to konečně mohla užít :-))


Po koncertě jsme měli malý raut, a moje hostmaminka za mnou přišla, a říkala že u mojeho zpívání si uvědomila jak moc jí budu chybět, objala mě, a měla slzy v očích, což způsobilo i moje slzy,
které už nešly zastavit až do konce, takže pak už byly jenom ubrečené fotky.... A nakonec na mě zavolali "group hug", rodiče to fotili, a pak holky začly volat že mě mají rády, a že jim budu chybět, toš to mi moc nepomohlo.... Potom mě ještě všeci poobjímali, rozloučila jsem se, slíbila že jim budu psát, a odjeli jsme......

Zbývají mi tady 4 dny...... poslední týden je uplně nejhektičtější ze všech, snažím se ještě vidět se všema kamarádama, koupit všechno co potřebuju, zvážit věci a kufry, vidět co jsem ještě neviděla, zažít co jsem ještě nezažila, napsat přáníčka, a postupně se loučit s lidma.... Když se mě lidi zeptají, jestli se těším domů, tak říkám že samozřejmě se těším, ale vím že mi bude smutno. To loučení tady je trochu jiný druh... Když jsem odjížděla z domu, věděla jsem, že se za rok vrátím, ale tady vím že některé lidi už nikdy neuvidím, takže je to takové zvláštní a smutné.... Ale vím že někteří mě přijedou navštívit, a potom je zase navštívím já, takže se mám na co těšit :-)