Tak a máme po muzikálu. Minulý týden ve středu byla premiéra, a pak každý den do soboty představení. Asi dva týdny předem jsme dali všech asi 60 jmen do klobouku, každý si jedno vylosoval a ve středu jsme přinesli obalenou krabici od bot plnou sladkostí.
Většinou každý požádá někoho jiného ať se zeptá toho člověka co mu chutná, moje krabice byla plná čokoláday a žvýkaček. Já jsem si vylosovala jednu prvačku, které prej chutná všechno, tak jsem tam dala asi 3 sáčky bonbónů, čokoládu, a ještě jiné sladkosti, a stejně jako všichni ostatní, jsem jí to s úsměvem předala :-)Každý den jsme si pěkně dali všichni tuny make-upu, rtěnku, kostýmy, před každým představením
byla trocha soustředění nebo odreagování nějakou říkankou na kterou všeci znali slova (kromě mě :-D) a pak už sme jen čekali, až nám "stage manager" řekne Hey Evitaaa! a my odpovíme Hey what?? a pak nám oznámí ať jdeme na místa za oponu...Premiéra byla taková zaražená,
opatrná, druhý den to bylo nic moc, třetí den lepší, a v sobotu jsme si to všichni hrozně moc užili, protože jsme věděli, že je to naposledy. Je tady tradicí, že před posledním představením uděláme "hug circle", který je asi hodinu a půl, a jsou proslovy. Senioři děkujou všem co to zařizovali, pak ti co to zařizovali děkujou všem, no a pak jsou vybraní lidi, kteří mají proslovy k seniorům, protože je to jejich poslední rok. O tom mi nikdo neřekl, takže jsem nic moc nečekala, a hned první proslov k holce, které hrála hlavní roli, říkala její sestra, jak hrozně moc ju obdivuje, že se do noci učí, pak pár hodin spí, 
ve škole se na všechny usmívá a pak je ještě do večera na zkoušce muzikálu zářivá na všechny strany.... tak to hnulo snad se všema (někdo před nás příhodně položil krabici s kapesníkama). Říkali seniory podle abecedy a já jsem si myslela že tam ani nebudu, když jsem tu jenom jeden rok... ale to byl omyl. Alex, kamarádka ze sboru, která na mě byla od začátku milá, a postupně se stala jednou z mojich nejlepších kamarádek tady, vystoupila a říkala ten proslov.... no a konec toho už jsem ani neslyšela, pak už jsem běžela doprostřed kruhu za ní, objala jsem ji, a vrátila jsem se na svoje místo. 
Pak už začal ten pravý "objímací kruh", začali prváci, a postupně všechny objímaly až k seniorům, u většiny se tvořily fronty, ikdyž nás bylo jenom asi deset. Taky hodně z nich brečelo, včetně mě, a taky jsem pár lidí rozbrečela, když se na mě podívali. A jak jsem to celé ze začátku nebrala vážně, tak až na to, že za 10 minut po tom začalo představení, to bylo super! Kamarádky mi odstranily řasenku okolo očí, a šli jsme na plac. :-)) 
Ti, co to viděli víckrát říkali, že to poslední bylo nejlepší, a my jsme to tak taky cítili. Akorát strašně pršelo, a v té nové střeše na auditoriu je díra, přímo uprostřed jeviště, takže se tam tvořila louže, a potom když Evita umře na posteli, kapalo to přímo na ni, ale všichni taktně dělali že si toho nevšímají.Po pátečním představení jsme měli objednanou pizzerii, a po sobotním je tradičně párty u někoho doma. Hromady jídla, pití, všichni tancovali, zpívali, objímali se...... všechny fotky jsou tady.
Z party jsme odjížděli něco po půlnoci,
kamarádka mě zavezla domů, sbalila jsem si věci, a za hodinu jsem byla u Alex doma. Byla jsem u nich celý víkend, protože moje hostrodina jela zavézt Vivian na camp do Vermontu. Celou neděli jsme ležely v posteli u notebooků, povídaly si a jedly. Poslouchaly jsme písničky z Evity pořád dokola a dokola, nejznámější je asi Don't cry for me, Argentina.O víkendu se nám už posunul čas o hodinu dopředu, akorát já jsem se nějak neobtěžovala posunout si svůj alarm na nočním stolku, a i Carol si zapomněla posunout svůj, takže jsme o hodinu zaspaly. Přijela jsem do školy v půlce první hodiny, a paní u dveří po mně chtěla papírek od rodičů, že jinak budu hodinu po škole! Prej to nemůžu donést další den, musí to být ten den... Já jsem tady ještě nikdy pozdě nepřišla, a u nás ve Zlíně to můžeme donést až v dalších dnech. Tak mi dala lísteček s tím že budu po škole, a říkala že to můžu zkusit v kanceláři, že mi to třeba zruší. Tak jsem tam šla, a ta paní je neuvěřitelně hodná, hned se se mnou začala bavit, potom tam i přišel jeden starý pán který vypadá jak můj děda :-), který asi na té škole učil, a teď většinou supluje a povídá si s lidma... a povídali si se mnou, a já jsem pak nadhodila, že asi budu muset byt po škole, protože nemám papírek! Oba dva hnedka kroutili hlavou že nebudu, že to zařídí! A tak ten pán šel se mnou k paní u dveří, a řekl že mě omlouvá, že sem skoro jako jeho dcera, a že sem se na něho na představení usmívala (to nešlo jinak, když jsem tam viděla zářit tu jeho bílou hlavu :-)). Paní od dveří si neochotně vzala papírek o detention, který mi před tím dala, a napsala mi jenom omluvenku do hodiny, že jsem přišla pozdějc. A ještě dodala, že mám známé na vysokých místech...., ale že příště bez papírku od rodičů už budu po škole! :-D
Dělala jsem zkoušky do Softballového týmu, ikdyž jsem to v Česku hrála jenom párkrát na základce..... Jsem suverénně nejhorší z obou dvou týmů : Varsity - trochu lepší, a JV (junior varsity), ale zkoušky trvaly 3 dny, a vždycky to bylo rozdělené na 11 + 12 ročník + vracející se členové, a 9 + 10 ročník spolu. Některé holky to hrajou už 11 roků, takže se není čemu divit, že jsou tak dobré. Já jsem teda byla zatím s těma staršíma, v úterý jsme běhaly 2,4 km - můj životní rekord, a ve středu překvápko - to samé! Ale už sem cítila že je to lepší, a doběhla jsem 4. oba dny :-D. Při sprintech jsem si natáhla svaly na nohách, které na to už dáávno nejsou zvyklé, pak jsme dělaly kliky, lehy sedy, a samozřejmě chytání a házení balónku. Takže mě bolí aj svaly o kterých jsem ani nevěděla že je mám :-D. A nikoho nevyhodili, všichni jsme v týmu. Počítala jsem s tím, že vzhledem k mojim schopnostem budu v tom horším, a až dneska jsem zjistila že "jsem" v tom lepším - Varsity, budu s něma trénovat, a hry budu hrát s JV, takže jsem skákala radostí. Asi jsem tam proto, abych nebyla jediná o hodně starší v JV.
Dneska byl první opravdový trénink, a hned se mi samozřejmě muselo něco stát :-D. Byly jsme venku, nějaké holky byly v poli, nějaké trénovaly házení, já jsem byla v "kleci" u mašiny která háže balónky a já se je snažím odpálit. Potom nám coach říkal ať jdeme běhat, jakože mety. On odpálil, my běžíme. Musíme mít helmy, protože je to docela nebezpečné, ale nebylo jich dost, takže po doběhnutí jsem svou odevzdala, a čekala na další až doběhne. No a mezitím balónek se z pole vracel, vedle coache stál chytač, a měla chytit ten balónek. Asi o 3 minuty dřív jsem vysvětlovala kamarádce, že dycky radši na metě zpomalím, abych se mohla podívat jestli míček neútočí na mě. Řekla Don't worry about it. That won't happen. No a jak tam tak čekám na helmu a abych mohla běžet, vidím míček co letí, a tak jsem si teda nedělala worry, jenomže on přeletěl přes rukavici chytače a nečekaně rychle skončil u mě v obličeji. Všichni se na mě nahrnuli jesli sem vpořádku, ale naštěstí jsem měla sluneční brýle, takže to nebylo v oku, ale "jenom" pod okem, takže to nebyla až zas taková hrůza, jenom jsem necítila půlku tváře :-D
Dennis už tam byl, aby mě vyzvednul, tak jsme jeli domů a ledovala jsem to, ale stejně je to napuchlé, a fialové - můj první monokl v životě :-D. Holky říkaly když jsem odcházela, že to vypadá "tvrďácky" a že mi to aj trochu závidí. Prej mám na otázku Ty máš monokl na oku? odpovídat Měli byste vidět toho druhého, jak to schytal.... :-D
(Rebecca, stage manager a další z mojich nejlepších kamarádek)
