Půlrok!

Dneska jsem tady přesně šest měsíců. Přesně před půl rokem, 25. srpna, jsem přijela, a touto dobou jsem asi byla v kuchyni s rodinou a koordinátorem, a vzpamatovávala se z toho šoku, že už jsem fakt tady! V Americe! Kam jsem se vždycky chtěla podívat! Ale to, že se mi to fakt splní jsem neočekávala.... nebo aspoň ne ve svých 17/18 letech...
Občas mě to tak chytne, a říkám si, že tohle je ten druhý svět o kterém se mluví, pro který jsme my, Česko, hluboce exotická, východoevropská země.
Ale všichni jsou zvědaví dozvědět se jak je to u nás, co jíme (jestli máme pizzu), v čem/na čem jezdíme (jestli naše doprava není na koních), co posloucháme za hudbu (jestli máme nějaké americké písničky), a tak všeobecně co je jinak u nás a tady.....
Většinou říkám škola, a lidi. Všichni byli od začátku hrozně milí a přívětiví, třeba jsem šla po ulici na zastávku, potkala jsem cestou dva úplně neznámé lidi, a oba mě pozdravili.... Nebo, v obchodech by měli být milí na zákazníky i u nás, ale tady to většina prodavačů fakt dodržuje, ikdyž je to vpodstatě nezajímá, zeptají se jak se máte - ikdyž to tady skoro patří k pozdravu (skoro uplně). Hlavně dospělí, ale i hodně spolužáků to dělá, že když je potkám na chodbě, řekneme si:
-Hey, how are you?
-Good, how are you?
Ze začátku jsem měla problém to ze sebe tak rychle vychrlit, abych jim to při tom míjení na chodbě stihla říct, ale teďka už to ze mě vypadne vždycky tak nějak samo :-)
Prostě jsou tak celkově k sobě milejší, za všechno se omlouvají (i za pčiknutí), nebo děkují, a po "děkuji" následuje VŽDYCKY "není zač"!

Tak to jsem tady jenom chtěla napsat něco málo k tomu "výročí", a příště napíšu jaké byly prázdniny ;-)