Zbývá mi jeden školní den!

Vůbec tomu nemůžu uvěřit, jak rychle to uteklo, ale protože jsem Senior (čtvrťák), jdu zítra do školy naposledy..... zbytek týdne jsou už jen seniorské testy, které nemusím psát, protože nemám známku horší než B, a další týden budeme mít Senior week, kdy půjdeme všichni na pláž a na loď okolo Bostonu, a mít Barbecue party, a taky zkoušky na graduaci, která je v neděli, 6.června. Já nedostanu Diplom jako všichni ostatní, ale certifikát že jsem tady rok studovala.
Se školním sborem a Passing notes jsme měli poslední koncerty, krapet mě to dojalo, ale to nejhorší teprve přijde.....
Se softballem máme poslední 2 hry zítra a pozitří, a tím to taky končí - zrovna když už jsme si byly všechny v týmu blíž...
Taky čím víc se blíží konec roku, tím větší kamarádka jsem se všema, podnikáme víc věcí dohromady- takže je míň času, a vím že se mi bude po hodně lidech stýskat...hlavně okolo hudby jsem tady poznala úžasné lidi, což mě vůbec nepřekvapuje :-))

Mám toho ještě hodně co napsat, ale už je pozdě a nechci zaspat na svůj poslední školní den, takže zbytek napíšu  zítra nebo tak :-)
(Fakt!)

Už jenom 49 dní!

V půlce dubna byly další týdenní prázdniny, tak jsem jela za svou vzdálenou tetou do hlavního města USA - Washingtonu D.C. (to že D.C. znamená District of Columbia, a že je to samotné město jen tak - není v žádném státě, jsem se dozvěděla až tady :-)).
Viděla jsem všechny možné muzea a prohlíky které se za ten týden dalo. Postupně jsem byla ve většině Washingtonských nejslavnějších muzeí a galerií, celému okruhu se říká The National Mall. Za vstupy se neplatí, jenom každý musí projít "rámem" a nechat si prohledat tašku.


V muzeum Air and Space bylo vystavené historicky první letadlo, které vynalezli bratři Wrights

a taky model první umělé družice Sputnik, opravdový Měsíční kámen, věci které si dřív kosmonauti brali do rakety, a "vnitřek" rakety a dalo se tama i jít.

V Natural history muzeum byli od prvních ryb a hlodavců, přes dinosaury a mamuty, opi a první lidi až po současnost. V jedné místosti byla "atrakce", kde se lidi vyfotili a počítač z nich udělal člověka neandrtálského. :-D


V Muzeu of National history byly všechny možné historické věci, první mince, motory, auta, vlak, výstava prazidentů, Declaration of Independence, válkečné oblečení, světové války - měli tam video o Německu, a když jsem šla kolem, zrovna říkali Czechoslovakia, tak jsem se podívala, a říkali o tom jak jsme se stali Protektorátem.

Z těch venkovních památek jsem viděla samozřejmě The White House, který je od cesty dál než se zdá. U plotu je namačkaných plno lidí, obdivují, a všichni se fotí. Já jsem nemohla zůstat pozadu :-)

Washington monument (170m) je obelisk který je vidět snad ze všech koutů Washingtonu, protože mají zákon, že žádná budova nesmí být vyšší než Capitol, takže žádné mrakodrapy. Dá se jít i nahoru, ale většina muzeí, včetně vyhlídky na obelisku, se zavírá v 5 hodin, takže to už jsme nestihly. Ty malé věci okolo jsou vlajky, ale je jich víc než 50.

U Lincolnova památníku je pořád neskutečné množštví turistů
a výprav. Lincoln sám sedí vevnitř - docela vysoko, hlídaný policisty, obklopený lidma. Mezi jeho památníkem a Washingtonovým monumentem je Reflecting pool, ve kterém se obelisk odráží.

Capitol je sídlo Americké vlády a koná se tam taky Inaugurace Amerických prezidentů.

Na zelené plošině v National mall jsou občas ohňostroje, nebo koncerty, když jsem tam byla já, byl tam nějaký koncert, hrozně moc lidí, a Avataři tam chodili, a fotili se s lidma. Taky jsem byla vystrčená na fotku a docela z něho šel strach :-D





Potom jsme jeli na okraj Virginie na vodopády - Great Falls, a potom zpátky do D.C. podívat se na Albertka, na kterého se může jako na jedinou sochu, vylézt - toho využívaly hlavně děti. 










Washington celkové je krásné zelené město, a navíc, všude je snadná doprava metrem. V National theatre jsme s tetou byly - Šumař na střeše, to bylo úplně perfektní, a taky na koncertě New Yorské vokální A cappella skupiny - Straight no Chaser, a to byl teda zážitek.

Tetin manžel se vzdal svého lístku které
měli od ledna, tak jsme šly s tetou spolu. Seděly jsme ve druhé řadě, a nemohly jsme si to vynachválit! Na konci celý sál stál a tleskal, takže přidali písničku, ale pak zase všeci stáli a tleskali, a oni už došli bez mikrofonů, a zazpívali ještě jednu. :-)
Poslední večer mě teta s rodinou vzali do restaurace, ze které se po deváté večerní stává Gay club, a taky to tam tak vypadalo, ale všichni byli strašně příjemní a výborně tam vařili :-))

Dneska mám přesně 49 dní do odjezdu, a to už je fakt za pár..... Pořád čekám na to až se jednou ráno probudím a budu si moct říct "tak, a teďka už umím anglicky", ale zatím bych to o sobě rozhodně netvrdila. Jako senior mám 17 školních dní do konce roku a to fakt není moc! Po těch týdenních prázdninách sem se do školy fakt těšila, a když myslím na to že to tady zachvilku nadobro opustím, cítím se na jednu stranu šťastná že budu zase s těma kteří mi tu hrozně chybí, ale na druhou stranu smutná, protože mi tady hodně lidí bude chybět.
Softball mě pořád baví víc a víc, ještě jsem sice nehrála žádnou hru, ale už jsem schopná něco do té levé ruky chytit, takže možná budu už příští týden hrát :-)


Příští článek bude snad dřív... :-D Mějte se!

Velikonoce a tak různě...

Pomalu se nám otepluje, já sem teprv před
týdnem schovala zimní kabát, a většina holek už tady nosí žabky a kraťasky. Prej mám strašné štěstí, protože takové teplo v březnu a v dubnu tady nebylo minimálně 15 roků.
Jedno krásné sobotní odpoledne jsme jely s Carol a Vivian koupit křídy (velkou bednu) a malovaly jsme na příjezdové cestě k domu. Nakonec Carol obkreslila Vivian a mě, a my sme se vybarvily stejně jako oblečení, co sme měly na sobě, no a nezapomněly jsme se vyfotit :-)














Monokl byl v tuhle dobu velice kvalitní, lidi říkali ze vypadá úplně jak zfalšovaný! Prej že ve filmech ty monokly vypadají tak nepravdivě, protože je to moc fialové a je to okolo celého oka pravidelně kulaté, ale můj byl zrovna takový! :-D Měla jsem ho pres dva týdny, a ze začátku se lidi ptali v jednom kuse co se mi stalo, a pozdějc mi každý den říkali že to vypadá líp, a líp.... minulý týden uz jsem si na to nedala make up, takže si všichni mysleli, že se to zase zhorsilo, ale dneska jsou to přesně 3 týdny a už to ani není poznat. (fotka ze skoro nejhoršího období je tady ale není to pohled pro každého........)

Velikonoční prázdniny jsme měli jenom v pátek, a samotné Velikonoce se slaví v neděli. Z pátku na sobotu jsem byla už asi po páté v Marblehead, u té čechoamerické rodiny, a bylo to jak jinak než skvělé. V sobotu bylo krásně, a jeli jsme se podívat po okolních maličkých městečkách, které byly dřív bohaté, proto jsou tam obrovské domy, ve kterých žila původně jenom jedna rodin. Celé té oblasti se říká North Shore a jedna z věcí, pro kterou je to hlavně známé, je socha rybáře, která je věnovaná všem zesnulým rybářům v mořích. Okolo je asi 10 destiček a na nich stovky jmen. Další nejslavnější památka je červený rybářský dům, který byl jedním z nejfocenějších a nejkreslenějších budov v celé Americe. Je to v Rockportu, a ten den když jsme tam byli, bylo krásné počasí,
takže tam bylo strašně moc lidí. Není tam nic víc než taková docela úzká cesta olemovaná restauracema a obchůdkama, a na konci je krásný výhled na oceán.

Přijela jsem domů v sobotu večer, a ještě jsme večer všichni barvili vajíčka. Říkala jsem jim o naší tradici, a vyrobila 3 vajíčka po "mamkovském" způsobu :-)
První zleva je selka, prostřední je nespecifikovaná, a ta vpravo je rakušanka.
V neděli ráno k nám přijeli známí, a s holkama jsme šli hledat vajíčka schované po celé zahradě - egg hunt. Každá jsme tam měla 4, a všechny tři už svoje našly, jenom já sem pořád chodila se dvěma, tak mi holky pomohly, a i když jsem jim říkala že kdo je najde, může si je nechat, stejně mi je daly =). Potom jsme je daly všechny zase dohromady do ledničky a tím paráda zkončila. Odpoledne jeli k dalším známým na další egg hunt, tentokrát aj se sladkostma, ale já jsem zůstala doma abych mohla strávit 3 hodiny nad svou esejí do angličtiny.


Ve středu jsme měli se softballem první hru, ještě jsem nehrála, jenom jsem sledovala a povzbuzovala Varsity, ale asi málo, prohrály. Povzbuzování se mi vymstilo, už ten den jsem měla problémy s hlasem a začínala jsem kašlat, a ve čtvrtek a pátek jsem musela zůstat doma. Za celý rok jsem nebyla nemocná, a pěkně jsem si to načasovala, že v sobotu a v neděli jsme měli koncerty, a v pondělí a úterý nahrávání CD se sborem. Na zkouškách jsem radši skoro nezpívala, jenom jsem se pořád otáčela a kašlala.Ale na koncertech jsem se nemohla jenom tak dívat a zpívat jen sólo, jak se po mně chtělo, takže jsem se zkusila "nadrogovat"cucavýma bombónama proti kašli. Zkusila jsem to už na zkoušce, a fungovalo to, takže během koncertu jsem "nenápadně" rozbalovala další a další. Přes 3 hodiny nepřetržitého cumlání těch sladkostí sice trochu pomohlo že jsem tak moc nekašlala, ale zato mojemu žaludku se to zrovna dvakrát nelíbilo. V neděli už jsem si radši nic nedávala, kašlala jsem sice víc, ale nic mě nebolelo. Nevím, jak to bude na nahrávání CD, protože občas se kašli prostě nejde ubránit, a taky nejsem jediný člověk ve sboru s kašlem.
Zpívali jsme 40ti minutovou něměckou skladbu, skladatel byl přítomen, a jeho dcera stála hned vedle mě. Je to krapet složitější na poslech, ale lidi vypadali že se jim to líbilo, protože na konci stál celý kostel (a k mému údivu - byl plný). Zpívali jsme 3 sbory, náš - vínově černý, sbor z Andoveru - bílý a černý, a chlapecký sbor z Německa - červení, kteří zpívali strašně krásně. V programech byl překlad celé skladby do angličtiny, aby lidi věděli, že zpíváme o druhé světové válce, jak se skupina dětí vydala hledat mír, ale ztratili cestu, a šli sněhem, a nakonec poslali zpátky psa, který jediný znal cestu, aby někoho přivedl a zachránil je, a končí to větou Rok a půl uplynul a pes stále hladoví....
Takže to bylo docela smutné, a odpovídala tomu i melodie. Ale taky jsme zpívali další 2 písničky které už byly veselejší, aby si lidi nemysleli. Ještě se mi tam stala taková vtipná věc - když jsme přijeli, ještě před zkouškou, dvě maminky stály nad dlouhou sukní jedné holčičky, jako že ju zkrátí. Jenom tak jsem se zeptala jestli chcou s něčím pomoct, a obě naráz se zeptaly: Umíš šít?? :-D Téhle otázce jsem se hooodně zadivila, a řekla sem že ne nějak extra, ale to samé jsem udělala i s mojí sukní, takže to klidně zašiju... Tak byly šťastné, a já jsem skončila jako vrchní švadlena :-D



Tak se mějte, a kdybyste potřebovali něco zašít, jsem k dispozici =D

Americtina

Po cele Americe se mluvi jinak, pro kazdy kout je typicke neco jineho. Znalejsi vetisnou poznaji, z ktere casti Ameriky lidi jsou, asi jako u nas pozname Prazaka po prvnich par slovech. Ja teda nedokazu rozlisit skoro nic, krome americkeho od britskeho prizvuku. :-D
Pouzivaji tady hodne idiomu - slovni spojeni ktere samostatne znamenaji neco jineho nez dohromady, no a samozrejme slang. Jedno z nejpouzivanejsich slovicek co slysivam ve skole je LIKE. Spoluzaci ho pouzijou treba aj 10x za vetu! Ja uz sem to teda taky trochu pochytila, ale nerikam to za kazdym druhym slovem (teda doufam)

•  Vetsinou to pouzivaji ve smyslu "vlastne", "proste", a "jakoze", klidne tim i vetu zacnou, napr.: "Like I think like it was like not bad, but like I would never do that." (Myslim ze to nebylo spatne, ale ja bych to nikdy neudelala)

•  Dalsi vyznam je "jako": "She looks like you" (Vypada jako ty)

• Potom je "libit se" nebo "mit rad" a to jsem si myslela ze je jedniny vyznam tohoto slova :"I like that picture" (Libi se mi ten obrazek).

Americani neuveritelne moc SMSkujou. Vsichni ze skoly maji do vsech stran rozkladajici-se mobily, dotykove displaye, a vubec, nejvic tady leti iPhone. Ve skole se mobil nesmi ani vytahnout nebo by byl zabaveny, ale jak se po skole k nemu dostanou, nepusti ho z ruky. Pisou strasne rychle a ve zkratkach, takze ze zacatku sem to trochu lustila... treba veta Hey wat r u doing 2night? je napsana hned a vseci vi jak to precist... Nekdy sem si to musela precist nahlas aby mi nejake slovicka docvakly :-D

Treninky softballu jsou zatim dobre, a uz aj docela neco chytim tou levou rukou.... Protoze sem pravacka, tak pravou hazim, a chyta se do rukavice na te druhe ruce, takze pro me leve! Ze zacatku to byl docela problem..... :-D Dneska jsou to presne dva tydny co mam monokl a uz je skoro pryc. Vsichni se me na to porad ptaji, co se mi stalo, jak se to stalo, jestli to boli, a uz to vypada lip :-)
V tymu je nas 14, a v poli je potreba 9 lidi, takze se stridame, a nekdy ty zbyle holky behaji jakoze za druhy tym - po metach, a vsichni se navzajem hodne podporuji a je to hrozne povzbudive. A taky nikdo nikomu nenadava ze jim to pokazil (to bych o tom musela neco vedet =D), takze sem zatim rada ze jsem se na to dala a bavi me to :-)

Mejte se!!

Muzikál a softball

Tak a máme po muzikálu. Minulý týden ve středu byla premiéra, a pak každý den do soboty představení. Asi dva týdny předem jsme dali všech asi 60 jmen do klobouku, každý si jedno vylosoval a ve středu jsme přinesli obalenou krabici od bot plnou sladkostí. Většinou každý požádá někoho jiného ať se zeptá toho člověka co mu chutná, moje krabice byla plná čokoláday a žvýkaček. Já jsem si vylosovala jednu prvačku, které prej chutná všechno, tak jsem tam dala asi 3 sáčky bonbónů, čokoládu, a ještě jiné sladkosti, a stejně jako všichni ostatní, jsem jí to s úsměvem předala :-)
Každý den jsme si pěkně dali všichni tuny make-upu, rtěnku, kostýmy, před každým představením byla trocha soustředění nebo odreagování nějakou říkankou na kterou všeci znali slova (kromě mě :-D) a pak už sme jen čekali, až nám "stage manager" řekne Hey Evitaaa! a my odpovíme Hey what?? a pak nám oznámí ať jdeme na místa za oponu...
Premiéra byla taková zaražená, opatrná, druhý den to bylo nic moc, třetí den lepší, a v sobotu jsme si to všichni hrozně moc užili, protože jsme věděli, že je to naposledy. Je tady tradicí, že před posledním představením uděláme "hug circle", který je asi hodinu a půl, a jsou proslovy. Senioři děkujou všem co to zařizovali, pak ti co to zařizovali děkujou všem, no a pak jsou vybraní lidi, kteří mají proslovy k seniorům, protože je to jejich poslední rok. O tom mi nikdo neřekl, takže jsem nic moc nečekala, a hned první proslov k holce, které hrála hlavní roli, říkala její sestra, jak hrozně moc ju obdivuje, že se do noci učí, pak pár hodin spí, ve škole se na všechny usmívá a pak je ještě do večera na zkoušce muzikálu zářivá na všechny strany.... tak to hnulo snad se všema (někdo před nás příhodně položil krabici s kapesníkama). Říkali seniory podle abecedy a já jsem si myslela že tam ani nebudu, když jsem tu jenom jeden rok... ale to byl omyl. Alex, kamarádka ze sboru, která na mě byla od začátku milá, a postupně se stala jednou z mojich nejlepších kamarádek tady, vystoupila a říkala ten proslov.... no a konec toho už jsem ani neslyšela, pak už jsem běžela doprostřed kruhu za ní, objala jsem ji, a vrátila jsem se na svoje místo. Pak už začal ten pravý "objímací kruh", začali prváci, a postupně všechny objímaly až k seniorům, u většiny se tvořily fronty, ikdyž nás bylo jenom asi deset. Taky hodně z nich brečelo, včetně mě, a taky jsem pár lidí rozbrečela, když se na mě podívali. A jak jsem to celé ze začátku nebrala vážně, tak až na to, že za 10 minut po tom začalo představení, to bylo super! Kamarádky mi odstranily řasenku okolo očí, a šli jsme na plac. :-)) Ti, co to viděli víckrát říkali, že to poslední bylo nejlepší, a my jsme to tak taky cítili. Akorát strašně pršelo, a v té nové střeše na auditoriu je díra, přímo uprostřed jeviště, takže se tam tvořila louže, a potom když Evita umře na posteli, kapalo to přímo na ni, ale všichni taktně dělali že si toho nevšímají.
Po pátečním představení jsme měli objednanou pizzerii, a po sobotním je tradičně párty u někoho doma. Hromady jídla, pití, všichni tancovali, zpívali, objímali se...... všechny fotky jsou tady.

Z party jsme odjížděli něco po půlnoci, kamarádka mě zavezla domů, sbalila jsem si věci, a za hodinu jsem byla u Alex doma. Byla jsem u nich celý víkend, protože moje hostrodina jela zavézt Vivian na camp do Vermontu. Celou neděli jsme ležely v posteli u notebooků, povídaly si a jedly. Poslouchaly jsme písničky z Evity pořád dokola a dokola, nejznámější je asi Don't cry for me, Argentina.

O víkendu se nám už posunul čas o hodinu dopředu, akorát já jsem se nějak neobtěžovala posunout si svůj alarm na nočním stolku, a i Carol si zapomněla posunout svůj, takže jsme o hodinu zaspaly. Přijela jsem do školy v půlce první hodiny, a paní u dveří po mně chtěla papírek od rodičů, že jinak budu hodinu po škole! Prej to nemůžu donést další den, musí to být ten den... Já jsem tady ještě nikdy pozdě nepřišla, a u nás ve Zlíně to můžeme donést až v dalších dnech. Tak mi dala lísteček s tím že budu po škole, a říkala že to můžu zkusit v kanceláři, že mi to třeba zruší. Tak jsem tam šla, a ta paní je neuvěřitelně hodná, hned se se mnou začala bavit, potom tam i přišel jeden starý pán který vypadá jak můj děda :-), který asi na té škole učil, a teď většinou supluje a povídá si s lidma... a povídali si se mnou, a já jsem pak nadhodila, že asi budu muset byt po škole, protože nemám papírek! Oba dva hnedka kroutili hlavou že nebudu, že to zařídí! A tak ten pán šel se mnou k paní u dveří, a řekl že mě omlouvá, že sem skoro jako jeho dcera, a že sem se na něho na představení usmívala (to nešlo jinak, když jsem tam viděla zářit tu jeho bílou hlavu :-)). Paní od dveří si neochotně vzala papírek o detention, který mi před tím dala, a napsala mi jenom omluvenku do hodiny, že jsem přišla pozdějc. A ještě dodala, že mám známé na vysokých místech...., ale že příště bez papírku od rodičů už budu po škole! :-D

Dělala jsem zkoušky do Softballového týmu, ikdyž jsem to v Česku hrála jenom párkrát na základce..... Jsem suverénně nejhorší z obou dvou týmů : Varsity - trochu lepší, a JV (junior varsity), ale zkoušky trvaly 3 dny, a vždycky to bylo rozdělené na 11 + 12 ročník + vracející se členové, a 9 + 10 ročník spolu. Některé holky to hrajou už 11 roků, takže se není čemu divit, že jsou tak dobré. Já jsem teda byla zatím s těma staršíma, v úterý jsme běhaly 2,4 km - můj životní rekord, a ve středu překvápko - to samé! Ale už sem cítila že je to lepší, a doběhla jsem 4. oba dny :-D. Při sprintech jsem si natáhla svaly na nohách, které na to už dáávno nejsou zvyklé, pak jsme dělaly kliky, lehy sedy, a samozřejmě chytání a házení balónku. Takže mě bolí aj svaly o kterých jsem ani nevěděla že je mám :-D. A nikoho nevyhodili, všichni jsme v týmu. Počítala jsem s tím, že vzhledem k mojim schopnostem budu v tom horším, a až dneska jsem zjistila že "jsem" v tom lepším - Varsity, budu s něma trénovat, a hry budu hrát s JV, takže jsem skákala radostí. Asi jsem tam proto, abych nebyla jediná o hodně starší v JV.
Dneska byl první opravdový trénink, a hned se mi samozřejmě muselo něco stát :-D. Byly jsme venku, nějaké holky byly v poli, nějaké trénovaly házení, já jsem byla v "kleci" u mašiny která háže balónky a já se je snažím odpálit. Potom nám coach říkal ať jdeme běhat, jakože mety. On odpálil, my běžíme. Musíme mít helmy, protože je to docela nebezpečné, ale nebylo jich dost, takže po doběhnutí jsem svou odevzdala, a čekala na další až doběhne. No a mezitím balónek se z pole vracel, vedle coache stál chytač, a měla chytit ten balónek. Asi o 3 minuty dřív jsem vysvětlovala kamarádce, že dycky radši na metě zpomalím, abych se mohla podívat jestli míček neútočí na mě. Řekla Don't worry about it. That won't happen. No a jak tam tak čekám na helmu a abych mohla běžet, vidím míček co letí, a tak jsem si teda nedělala worry, jenomže on přeletěl přes rukavici chytače a nečekaně rychle skončil u mě v obličeji. Všichni se na mě nahrnuli jesli sem vpořádku, ale naštěstí jsem měla sluneční brýle, takže to nebylo v oku, ale "jenom" pod okem, takže to nebyla až zas taková hrůza, jenom jsem necítila půlku tváře :-D
Dennis už tam byl, aby mě vyzvednul, tak jsme jeli domů a ledovala jsem to, ale stejně je to napuchlé, a fialové - můj první monokl v životě :-D. Holky říkaly když jsem odcházela, že to vypadá "tvrďácky" a že mi to aj trochu závidí. Prej mám na otázku Ty máš monokl na oku? odpovídat Měli byste vidět toho druhého, jak to schytal.... :-D



(Rebecca, stage manager a další z mojich nejlepších kamarádek)

Prázdniny a smutná věc

Prázdniny v půlce února byly úžasné.

První jsme jeli do Vermontu, do paláce rodičů srpnové nevěsty, kteří tam zrovna nebyli, a hrozně se nám tam líbilo. Hned první večer jsme rozdělali oheň v jednom z krbů, a ugrilovali lososa na večeři.

Další dny jsme dělali výpravy třeba do Darkmouth - docela malého městečka s vyhlášenou univerzitou, a obchodem s čokoladovýma dobrotama. Taky lyžovat jsme jeli, do takového obrovského střediska, jenom na jeden den, ale i tak to bylo super. S Vivian jsme pekly cookies, a fakt se nám povedly - to dělá ta čokoláda :-D, dívali se trochu na olympiádu, skládali puzzle, po částech několik dní, a já jsem po dlouhých večerech u krbu přecetla docela hodně z knížky do angličtiny - The Kite Runner (Khaled Hosseini) a jestli někdy nebudete mít co číst, tak tohle je fakt skvělá knížka, v češtine je to Lovec draků.

S kamarádkou jsme se domluvily ze půjdem do kina až se vrátíme, a šly jsme na Dear John... Líbilo se mi to, ale nebylo to tak skvělé jak jsem čekala. Avatar se mi líbil daleko vic. Po kině jsme jely k ní domu, do “sklepa” - většina Američanů se středoškolskýma dětma má dole takový "pokoj", kde můžou jít s kamarádama, většinou je tam televize, různé hry, DVD,..... a oni měli Wii, které máme aj my, ale oni na něm měli jinou hru - Beatles, a měli 3 plastove kytary, jedny bicí a mikrofon (je jich 5 sourozenců) a do rytmu Beatles písniček jsme mačkali tlačítka na kytaře, které se ukazovaly na televizi, nebo na buben, a aj zpívat jsme na konci zkoušeli, a zapojili jsme se do toho všichni :-)

Taky jsem jela zase ke "známé" ze Zlína do Marblehead, kterou jsem potkala až tady, a zase to bylo úžasné s jejima 3 dětma :-).

(na dědečkovo přání:-))Next day, I went to Andover – another suburb of Boston, where lives a family, whom my coordinator is friend with. They are from India and have two daughters, who attend a high school, that is considered to be the best high school at least in East America. It's a bording school, which means that 90% of that school are students from the whole United States, Europe and Asia. They stay whole year, eat at the school and sleep in dormitories. Looks kind of like a college, every building presents a different department, and they have to go outside to get from one building to a different one. I might go there once again and for one day follow the older daughter's schedule. They both were very friendly and nice, and we had all the time something to talk about.

Od té doby se nic moc nedělo, zase to všechno rychle ubíhalo.... Až teďka v neděli celým městem otřesla strašná zpráva. Jeden kluk z naší střední školy se zabil v autě, v noci ze soboty na neděli. Člověk si ani neuvědomí, že takové věci se fakt dějí, dokud se to nestane v jeho blízkosti. Byl stejně starý jako já, a údajně trochu pod vlivem alkoholu. V pondělí jsme byli všichni v černém, a na chodbách bylo ráno hrobové ticho, nikdo neměl chuť s nikým mluvit. Většina učitelů je z toho taky úplně špatná, pořád se nás ptají jestli jsme v pořádku, že kdyžtak můžeme odejít – máme na to speciální třídu s poradcema, když někdo nezvládne být ve třídě.... Upřímnou soustrast jeho rodině :-(

Mějte se pěkně, a hlavně se opatrujte.......

Půlrok!

Dneska jsem tady přesně šest měsíců. Přesně před půl rokem, 25. srpna, jsem přijela, a touto dobou jsem asi byla v kuchyni s rodinou a koordinátorem, a vzpamatovávala se z toho šoku, že už jsem fakt tady! V Americe! Kam jsem se vždycky chtěla podívat! Ale to, že se mi to fakt splní jsem neočekávala.... nebo aspoň ne ve svých 17/18 letech...
Občas mě to tak chytne, a říkám si, že tohle je ten druhý svět o kterém se mluví, pro který jsme my, Česko, hluboce exotická, východoevropská země.
Ale všichni jsou zvědaví dozvědět se jak je to u nás, co jíme (jestli máme pizzu), v čem/na čem jezdíme (jestli naše doprava není na koních), co posloucháme za hudbu (jestli máme nějaké americké písničky), a tak všeobecně co je jinak u nás a tady.....
Většinou říkám škola, a lidi. Všichni byli od začátku hrozně milí a přívětiví, třeba jsem šla po ulici na zastávku, potkala jsem cestou dva úplně neznámé lidi, a oba mě pozdravili.... Nebo, v obchodech by měli být milí na zákazníky i u nás, ale tady to většina prodavačů fakt dodržuje, ikdyž je to vpodstatě nezajímá, zeptají se jak se máte - ikdyž to tady skoro patří k pozdravu (skoro uplně). Hlavně dospělí, ale i hodně spolužáků to dělá, že když je potkám na chodbě, řekneme si:
-Hey, how are you?
-Good, how are you?
Ze začátku jsem měla problém to ze sebe tak rychle vychrlit, abych jim to při tom míjení na chodbě stihla říct, ale teďka už to ze mě vypadne vždycky tak nějak samo :-)
Prostě jsou tak celkově k sobě milejší, za všechno se omlouvají (i za pčiknutí), nebo děkují, a po "děkuji" následuje VŽDYCKY "není zač"!

Tak to jsem tady jenom chtěla napsat něco málo k tomu "výročí", a příště napíšu jaké byly prázdniny ;-)

Asi bych zase měla vytasit nějaký článek, ikdyž není až zas tak moc co psát.....Minulý pátek jsme měli ve škole "Party Viva Las Vegas", v Cafeterii. Vyzdobené to bylo ve stylu Las Vegas, na oknech nalepené karty, DJ stál před pokladnama kde se platí obědy... Muzikál skončil už v 5, pak jsem sla k Rebecce, nachystaly jsme se, přislo ještě pár lidí a autama jsme jeli zase do školy. Při vstupu jsme všichni museli udělat alkoholovou zkoušku a aj policajta tam měli! :-D Ze začátku to bylo tak jak to bývá vždycky, na parketu nikdo, a lidi byli po hloučkách na chodbě, nebo už uvnitř, u stolů. Začalo to v sedum, a až do půl deváté to byla docela nuda. Občas jsme s kámoškama tancovaly, ale byly to spíš takové techno písničky, takže nás to brzo omrzelo. Po té půl deváté se DJ rozhodl že už je asi na čase "začít" a rozdal nám strašne moc svítících tyčinek a začal hrát docela známé písničky. Některé z nich i dvakrát nebo třikrát, ty co se nejvíc líbily. Carol pro mě přijela deset minut před koncem a v autě bylo oproti tomu strašne ticho, úplně jsem měla pocit jak kdyby mi někdo tlačil na uši :-D

Včera byla na plánu velká sněhová bouře. Většina škol byla radši zavřená (kromě naší), na silnicích už několik dní dopředu varovné tabule, učitelé v každé hodině připomínali ať jsme opatrní, zvlášť ti co řídí, škola v průběhu dne ukončila všechny poškolní aktivity (i muzikál), abysme se hned po škole bezpečně dostali domů.... Ve škole se mluvilo o tom, že zítra asi bude snow day - den kdy se kvůli hodně sněhu nejde do školy... A v praxi to vypadalo tak, že v deset hodin dopoledne začlo snežit, takové maličké vločky, které se na zemi okamžitě rozpustily. O půl paté už se začla tvořit malička vrstva na zemi, napadlo asi tak 10 cm a kolem jedenácté večer přestalo! Dneska ráno jsem se probudila, silnice pěkně odhrnutě, bus se dostavil, a škola otevřená uplně stejně jako každý jiný den :-D

Zítra nám začínají prázdniny! Asi ješte ne jarní, prostě Únorové. Pojedeme do Vermontu, přesně tam, kde jsme byli dva dny po mojem příjezdu na svatbě, k rodičům nevěsty. Měli bysme jet lyžovat, a jenom tak, jak se říká hang out.... prostě si užívat prázdnin! :-)